Chile

Lanovkou jsme na hranici sněhu za necelých 8 minut. Máme už přidělené cepíny a ve "služebních" batůžkách na zádech pro případ potřeby mačky, takže není velký problém si způsobit zranění už při vysedání z toho stroje (jezdí se po dvou lidech a před výstupem je třeba zvednout nad hlavu ochranný rám a vyskočit každý na jinou stranu od sedačky), ale na druhou stranu se předpokládá, že už tohle někdy každý z nás dělal a že nebudeme zbytečně zmatkovat. Nahoře na výstupní plošině je konec konců obsluha, připravená celý ten kolotoč v případě nezbytnosti i zastavit.

Po shromáždění odcházejí jednotlivé skupiny tak, jak byly dole zformovány, rychlým pochodem do kopce. Cílem je hned na začátku skupiny trochu roztrhat, protože na sopku denně leze nejméně 300 lidí, s doprovázejícími profíky spíš 350. Na začátku skupiny jde vždy průvodce, který se snaží udávat tempo, jeden profík jde veprostřed a poslední popohání opozdilce a snaží se, aby se "jeho" lidi nemíchali s další partou. Občas se někomu pod nohou uvolní kámen a to se pak po svahu nese volání "Rocca, rocca!", že jako letí šutr. Proto ostatně máme na hlavách ty přilby. Jeden kámen, veliký asi jako pěst, mi skutečně hvízdne stěží půl metru od hlavy. Myslím, že kdyby se do té mé palice trefil, nebyla by mi jakákoli helma moc platná, kámen má určitě rychlost víc než 100 km v hodině, aneb "Nemyslíš (když sem lezeš)), tak zaplatíš!"

Na svah se stoupá v malých "hadovitých" zatáčkách, cepín se musí držet na hlavu (to je za místo, kde se "krumpáč" spojuje s násadou) tou rukou, která je blíž ke svahu a člověk se opírá defacto o násadu. V okamžiku otočky o 180 stupňů se má cepín přehodit do druhé ruky tak, aby byl pořád na té straně těla, která je přivrácená ke svahu. Tato stoupací technika má tomu, kdo uklouzne, zamezit v bezuzdném mávání kolem sebe krumpáčem, což by vedlo ke zbytečným poraněním lidí před ním a za ním, případně i jeho samotného. Pokud to padající člověk v šoku zvládne, měl by mít šanci uchopit volnou rukou násadu a seknout krumpáčkem směrem nad sebe a zastavit, nebo alespoň přibrzdit svůj pád dolů. Takhle popsané to vypadá dost hrůzostrašně, ve skutečnosti ale k žádným pádům a zasekávání nedochází, možná za zhoršeného počasí, nebo za ledovky, ale to se asi s klienty nahoru ani nechodí.

Asi po hodině plahočení jsme někde ve třetině tisícového výstupu a pod námi se otevírá pohled na okolní hory. Sopku, dýmající přímo nad námi, ani moc nevidíme. Ve třetině výstupu se dělá také malá svačina a delší pauza a pak se zase leze nahoru, stále stejným stylem, jen svah je stále příkřejší.

Konečně jsme u kráteru. Je to věnec skal, po kterých lze celkem bez nebezpečí chodit, mezi námi rozestoupení průvodci jenom brání tomu, aby nějaký zbytečně odvážný pitomec neprojevil tendenci sejít na očouzený sníh, který je navátý a umrzlý ve vnitřní části kráteru. Sopka je klidná, věřím, že i protkaná vulkanologickými sondami. Kdyby cokoli hrozilo, jistě by nás nepustili ani k té dolní lanovce. Kráter sám je pravidelně vysoustružená díra dolů do hlubiny, ze které stoupá lehký namodralý dým. Uvnitř kráteru, hluboko mimo náš dohled, to jednou za minutu nebo dvě mohutně zaduní, jak se magma vzepne o pár metrů a zase klesne unaveně zpátky. Kdykoli sopka trochu hlasitěji zafuní, my všichni nahoře se dusíme silným sirným zápachem, ze kterého slzí oči. Lidé se zpravidla projdou po obvodu kráteru, trochu se navzájem pofotí a jednou po zadku dolů. Fotit okolní hory se odtud moc kupodivu nedá. 

Poté, co se projdu po skalách (celý kráter se bez horolezeckých pomůcek obejít nedá, jde se cca 250 stupňů z 360 možných a pak musí člověk po vlastní stopě zpátky) nadchází vrchol celé akce. Člověku přivážou na prdel polštář, který si vynesl v batohu nahoru, tkaničky se různé provlékají kolem stehen a kolen i kolem pasu, přivedou Vás k okraji kráteru, kde začíná uklouzaný sněžný kanál a řeknou prostě: "Tady si sedni a jeď"! Řekne se to snáze, než se to udělá. Za prvé je tu cepín, který se nadále musí držet za hlavu tak, aby si jeho kovovou část člověk nevrazil do střev, přičemž brzdit se má po jedné, nebo druhé straně opět topůrkem. Rychlost se má udržovat kolem 40 km v hodině. Důležité je sedět ROVNĚ, tedy nikoli jako já položený zády na sníh, to totiž zbytečně člověka brzdí, do zad tlačí kovové mačky a devastuje to i sněžný kanál, protože člověk s sebou zbytečně hrne spoustu sněhu. Když jedete špatně protože pomalu, občas na Vás zezadu narazí ten, koho pustili za Vámi a kdo se tak nebojí rychlosti a jede dolů jako blázen (nadšením, vzrušením a strachem přitom zpravidla řve, v posledním momentu před srážkou je to zpravidla slovo "Promiň!", ale to už ho máte zpravidla za krkem, omotáte se jeden kolem druhého a musíte se rozplétat). Sněžný kanál také občas končí, je nutno se vrávoravě postavit a odpotácet se pár desítek metrů k jeho pokračování. V každém případě urazíte dolů těch 1 000 výškových metrů i s přecházením za necelých 15 minut.