Operace Anthropoid
Čs. vojáci Josef Gabčík a Jan Kubiš strávili přípravou atentátu na území Protektorátu pět měsíců. Nebyla to však akce pouze těchto dvou mužů, na přípravě se už ve Velké Británii podílelo spousta českých i britských vojáků. V Protektorátu by Gabčík s Kubišem nedokázali svůj úkol splnit bez pomoci desítek lidí z domácího odboje. Byli to obyčejní lidé, vykonávající svá občanská povolání, ale vzhledem ke kontaktům ze Sokola a vzhledem k vlastenectví, které pro ně nebylo prázdným slovem, se dobrovolně rozhodli pomáhat. Dokonce i za cenu nejvyšší oběti.
Výstavu tvoří úvodní plakát ve formátu JPG a 20 plakátů ve formátu PDF a vy si můžete prohlédnout 4 z nich. Zpracované téma je rozděleno do těchto oddílů: Reinhard Heydrich, Velká Británie, Přelet do Protektorátu, Další výsadky, Příprava atentátu, Atentát, Vyhlazení Lidic, Boj v kryptě, Likvidace osady Ležáky, Mauthausen 24. října 1942, Důsledky atentátu.
Upozorňuji všechny zájemce, že výstava není zpracována profesionály.
ANTHROPOID. OBYČEJNÍ LIDÉ, NEBO NEOBYČEJNÍ HRDINOVÉ?
Jiří Padevět
Plánování, příprava a útok na Reinharda Heydricha, třetího a možná i druhého nejvlivnějšího muže nacistického Německa, bezohledného technokrata moci a architekta takzvaného konečného řešení, který systemizoval vraždění evropských Židů, je bezpochyby jedním z největších příběhů českého a slovenského odboje proti nacistickému Německu. Na událostech okolo Anthropoidu lze, myslím, velmi dobře ilustrovat různé podoby odboje a hrdinství, stejně tak jako zrady a zbabělosti. Sám bych si nikdy nedovolil činy všech aktérů tohoto dramatu soudit nebo hodnotit. Je snad jisté, že každý by raději chtěl být Janem Kubišem než Karlem Čurdou. Nikdo z nás si ovšem do chvíle zásadní volby nemůže být jist, jak by se zachoval. Nejlépe je si přát, abychom před podobné volby nebyli osudem postaveni. . . .
Důvody, proč se oba, respektive všichni tři výsadkáři [Gabčík, Svoboda, Kubiš] do akce dobrovolně přihlásili, jsou velmi jednoduché. Jednalo se o příslušníky pravidelné armády a jednalo se o vojenskou operaci. U vojáků bylo zcela běžné, že byli ochotni za svoji vlast a za ideály první republiky, které pošlapal nacismus, položit život. Když dnes diskutujeme o tom, zda měl útok na Reinharda Heydricha smysl a zda nepřinesl víc škody než užitku, naprosto nechápeme myšlení odbojářů a vojáků. Je nutné uvědomit si, že byla válka a že pro řadu lidí byl odboj, bez ohledu na osobní a společenské následky, jediným možným východiskem. . . .
Zde se dostáváme k hrdinům, které bychom mohli označit jako hrdiny z přesvědčení. Obyčejní lidé, věnující se svým občanským povoláním, ale vzhledem ke kontaktům ze Sokola a vzhledem k vlastenectví, které nebylo prázdným slovem, ale bylo pěstováno právě třeba ve spolkové činnosti, připravení pomoci. Lidé, kteří již na přelomu let 1941 a 1942 museli vědět, že nacistický represivní aparát není rakousko-uherská policie, a přesto parašutistům nezavřeli dveře před nosem. . . .
Na cestě parašutistů z Anthropoidu jsme právě potkali další obyčejné lidi. Potkali jsme několik rodin, jejichž všichni členové, včetně mladých lidí, neváhali zřejmě ani vteřinu a zapojili se do odboje, pokud v něm tedy nebyli již před příchodem parašutistů. Objevuje se zde velmi často slovo Sokol, nebo sokolská organizace, a tím se zřejmě potvrzuje, že lidé zvyklí na určitý řád, na určitou disciplínu, a jak bychom moderně řekli, na týmovou spolupráci, se do odbojových struktur zapojují snadněji než sólisté bez mantinelů. Ti se sice často zapojí také, ale velmi často bývají také rychle zlikvidováni. Nejen na příkladu Anthropoidu a jeho podporovatelů, ale i na velké části druhého odboje je zřejmé, že sokolské myšlenky a příslušnost k této organizaci byly silným motorem při práci pro vlast, která sice v tuto chvíli formálně neexistovala, ale o jejíž obnovení vlastně všichni odbojáři usilovali. Znovu opakuji, že bych se nikdy neodvážil činy a postoje lidí během okupace hodnotit. Nikdy jsem pod takovým tlakem nebyl a doufám, že ani nebudu. Každý, kdo začne hodnotit činy a postoje odbojářů, včetně těch, kteří nakonec promluvili (a takových byla vzhledem k metodám gestapa většina), by se měl snažit vžít do jejich situace. Je velmi snadné mudrovat v klidu a pohodlí demokratické země o odboji, jeho potřebnosti a o zradě a její odpornosti. Zkuste si představit jeden jediný nehet utržený kleštěmi a podobné soudy vás myslím rychle přejdou. . . .
U podporovatelů parašutistů ze sítě okolo Jana Zelenky-Hajského a Moravcových lze kromě sounáležitosti s vlastí, která v té době formálně neexistovala, kromě sokolství, které je formálním potvrzením tohoto vlastenectví, vypozorovat ještě jednu velmi podstatnou skutečnost. Nikdo je nepřemlouval, nikdo je nenutil, nikdo jim neplatil. Vše se dělo na základě jejich svobodného rozhodnutí a jejich ochoty, a dokonce i jejich připravenosti k oběti. . . .
Zapojení pravoslavné církve do podpory parašutistů je dalším hrdinským činem, který si zaslouží soustavné připomínání. Církevního hodnostáře všech stupňů máme snahu vidět jako člověka nezlomných mravních zásad a nezlomného přesvědčení o tom, co je dobro a co je zlo. Ne vždy tomu tak je, ale skupina pravoslavných církevních hodnostářů a věřících, kteří se podíleli na ukrytí a podpoře parašutistů z několika výsadků v chrámu v Resslově ulici, tyto předpoklady beze zbytku osvědčila. . . .
Dokonce ani u Karla Čurdy, jehož zrada je nesporná, si nedovolím tvrdit, že bych se v jeho situaci zachoval lépe. V historii neexistují kdyby, ovšem pokud by Čurda zamířil místo do Petschkova paláce k někomu, kdo by ho ukryl a nasměroval do krypty, mohl z něj být osmý hrdina. Karel Čurda se rozhodl k udání všeho, co věděl, pod obrovským tlakem událostí a pod tíhou vypálení Lidic. Měl strach o svoji matku a o svoji rodnou vesnici, kde na něj údajně dodnes nedají dopustit, protože jsou přesvědčeni, že je uchránil od osudu Lidic. Nicméně ani jedno z řečeného čin Karla Čurdy neomlouvá. Sám se rozhodl, sám odešel a sám vypovídal. Fakt, že během roku 1943 se z něj stal výkonný konfident gestapa, který lákal do léčky další parašutisty a odbojáře a který toto vše dělal za peníze, je jen smutným dovršením jeho příběhu. Podle mého názoru se se svou zradou nikdy nevyrovnal, o čemž svědčí především jeho stále se stupňující záliba v alkoholu, kvůli které začal být nepoužitelný dokonce i pro gestapo. Ano, každý by raději byl hrdinou než zrádcem, ale nikomu nám nepřísluší Čurdovu zradu hodnotit. Nevíme, zda by třeba naše zrada nebyla ještě hlubší. . . .
Troufám si tvrdit, že příběh výsadku Anthropoid a všech jeho podporovatelů je největším příběhem českých moderních dějin. Je samozřejmě příběhem o odvaze a statečnosti na straně jedné a o zradě a zbabělosti na straně druhé. Především je ale příběhem obyčejných lidí, kteří v určitou chvíli jednali tak, jak si mysleli, že je to správné. Těchto lidí je v příběhu Anthropoidu naprostá většina a jsou důkazem toho, že české elity se dokázaly postavit na správnou stranu bez nároku na odměnu. To, že tyto elity byly odstraněny nacistickým a posléze komunistickým režimem a dodnes v české společnosti chybí, to už je jiný příběh.
Článek byl krácen, celý text najdete na https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/anthropoid-obycejni-lide-nebo-neobycejni-hrdinove/ - musíte se přihlásit